Málem z něj byl architekt. Už během prvního pilotního výcviku ale Petr Uhlíř cítil, že místo k výkresům ho to víc táhne za berany. Během 23 let aktivního létání vyzkoušel vše možné od malých letadel přes dopravní až po vrtulník. Dnes usedá nejčastěji do kokpitu bizjetu. V hangáru má také dva veterány, kterým se věnuje ve svém volném čase. Jedním z nich je Boeing Stearman, americký dvouplošník, na kterém se učili piloti ve druhé světové válce. Přinášíme vám první díl ze série Rozhovor na ranveji s pilotem Petrem Uhlířem.

 

Petře, pověz nám, jak ses dostal k létání?

Díky tátovi. Ačkoliv je odjakživa architekt, jeho snem bylo létat. A tak s tím po revoluci i začal. Jezdil jsem za ním často na letiště. A říkal mi: “Když se dostaneš na architekturu, tak ti zaplatím taky výcvik”. Dělal jsem ho souběžně s otcem i bráchou. Z nás tří jsem se do výcviku pustil jako poslední a dokončil ho první. Už během studia na škole jsem taky začal létat jako instruktor. Školu jsem nedodělal a zběhl z architektury k profesionálnímu létání. Už je to 23 let. A táta uznal, že jsem udělal dobře.

Máš bohaté zkušenosti s různými typy letadel. Nakonec jsi zůstal u bizjetu. Proč?

Zatímco u dopravního létání dělá většinu věcí počítač, u toho byznys létání je větší svoboda. I proto jsem se vydal cestou byznys aviation. Můžu si udělat vizuální přiblížení, vypnout autopilota, to u dopravního letadla tolik nejde.

Dalším důvodem je kombinace létání a cestování. Když někam letím, tak se tam rád podívám. A to mi umožňuje právě byznys aviation. V tom je taky rozdíl oproti dopravnímu létání. Mám možnost se podívat i do míst, kam bych se normálně asi tolik nepodíval. Když to šlo, často jsem lítal do Ruska. V Evropě nejčastěji běžně využívají byznys létání právě Rusové, kteří létají hodně a všude po světě.

Věnoval ses ale i takzvanému přelétávání letadel...

K ferry létání jsem se dostal tak, že jsem pracoval pro firmu, která je dealerem letadel značky Piper. Ten se vyrábí na Floridě. Když se to letadlo objedná, je potřeba ho doručit zákazníkům. Běžně to dělali najatí piloti nebo firmy. Já jakožto pracovník a pilot firmy jsem měl nicméně několikrát příležitost pár letadel přelítnout do Evropy. Jednou jsem přeletěl letadlo z Evropy do Brazílie. Nebo z Čech do Singapuru a zpátky. Takové lety se i v byznys sféře létají běžně, ale jde o jiný typ letadel.

V čem je ferry létání tolik jiné?

Ve všem. Pokud u ferry létání vysadí motor, a letadlo jde do vody, pilot musí mít nachystaný suchý neopren a člun. Navíc Atlantský oceán je nehostinné prostředí. A v závislosti na ročním období má pilot životnost třeba 3 minuty, pokud se namočí. Jinak na člunu může záchrana trvat třeba týden. I v jiných místech, například Skotsko-Island, je to tímhle typem letadel mnohem náročnější.

Co tě na létání nebo letadlech obecně nejvíc baví?

Někteří piloti se spíš vyžívají v technické stránce létání, to já to mám jinak. Bere mě právě celý ten proces létání a poznávání nových lidí a nových kultur. Ne každému ale tohle vyhovuje. Je to jedno ze specifik byznysového létání. Jsem spíš romantik, kterého k lítání přivedl Saint-Exupéry. Cesta pro mě znamená cíl.

Seš spíš uniformní, nebo civilní typ?

Uniformu moc rád nemám. Nejraději si na sebe vezmu tričko a kraťasy. V Americe je například běžné, že i korporátní piloti létají poměrně civilně oblečení. Na druhé straně třeba Španělé a jižanské státy se vyžívají v hodně zdobených uniformách. Já mám v oblibě bejsbolku, tričko a kraťasy. Ta uniformní móda už docela doznívá, třeba frčky nejsou zlaté, ale stříbrné. A celkově jsou uniformy decentnější.

Určitě ses podíval už na pěknou řádku letišť. Je nějaké, kam se rád vracíš, rád na něj vzpomínáš? A naopak nějaké, kde to rád nemáš?

Mám rád letiště, která jsou náročnější. Příliš se nevyžívám ve velkých letištích. Spíš mě osloví malá, útulná letiště, kde se dá přejít pěšky. Mezi moje favority patří například Courchevel ve Francii, kde je potřeba speciální výcvik. Dá se tam létat s Pilatusem PC-12. Letiště je do kopce a hned vedle svahu. Licence na letiště platí půl roku od posledního přistání, takže se tam musí létat pravidelně, což bývá nejčastěji v zimě. Pak třeba v Grónsku jsou taky zajímavá letiště.

K jakým strojům máš nejbližší vztah?

Baví mě historická letadla, kde to je úplně jiný druh létání. U dopravního létání stačí dodržet procedury, a letadlo provede, co má. Zkusil jsem si i vrtulníky, ale to je úplně samostatná disciplína.

Ve svém volném čase létám s Boeingem Stearmanem, dvouplošníkem s hvězdicovým motorem z roku 1941. To je úplně jiné létání s otevřeným kokpitem. Člověk cítí kontakt s živly, jako když jede na motorce, akorát ve vzduchu. Pak mám Beechcraft Mentor. Zatímco Stearman bylo cvičné letadlo pro piloty II. světové války, Beechcraft Mentor bylo cvičné letadlo pro piloty, kteří šli létat do Vietnamu. Beechcraft Mentor je dost svižné letadlo. Obě letadla musí člověk cítit, není tam žádný autopilot. Ze Stearmana člověk nic nevidí při přistání, je to o dost náročnější. Mám sice pud sebezáchovy, ale potřebuji výzvy. I proto mám raději náročnější letiště.

Měl jsi vždy slabost pro historická letadla? A čím si tě získala?

Vždycky se mně líbily. A když jsem měl možnost si je vyzkoušet, tak se mně zalíbily ještě víc. Je to podobné jako u historických aut. Která z dnešních aut se budou sbírat? Možná některá sportovní nebo auta na zakázku. Když renovuju stará auta nebo letadla, tak renovuju věci, na které si můžu sáhnout. V moderní době už měním elektroniku. A elektronika zastarává.

V minulosti jsem občas nějaká letadla koupil, užil si je a zase prodal. Nejde u mě o to letadla vlastnit, ale užít si je. A o společenství lidí kolem letadel. U historických letadel je úplně jiná komunita lidí. Všechno jsou to nadšenci. A je spousta lidí, kteří se chtějí proletět dvouplošníkem. Takže mám třeba víkendy, kdy vyvezu 10 lidí za den.

S čím by sis chtěl někdy zalétat, a ještě jsi k tomu neměl příležitost?

Toho je spousta. Nejvíc druhoválečná letadla. Třeba Spitfire, Mustang. Zkrátka dobová letadla. Ale je rozdíl se něčím jen proletět, a vyloženě s tím létat. Ovšem spousta z těchto letadel je jednomístných, a je tak potřeba mít zkušenosti a navázat na řadu letadel, která ho k tomu dovedou. Prostě stejně, jak se to dělalo i ve válce.

A s druhoválečnými letadly se pojí značka Born To Fly. I proto se mně trička B2F tolik líbí. Sedí mně k tomu, co dělám jako hobby. Jedno z nejhezčích triček je dokonce se Stearmanem. A když jdu na letiště, mezi lidí, kteří ví, co tam děláme, tak si právě tohle tričko na sebe vždy moc rád vezmu.